Dlouho jsem se nemohla srovnat s tím, že moje první manželství ztroskotalo. Co se ale dalo dělat, syn už byl skoro dospělý a manžel si našel novou práci a přestěhoval se do USA. Ještě předtím ale proběhl rozvod, který byl, dalo by se říci, bezproblémový. Zůstal mi byt, syn, nějaké to zařízení a auto. Docela spokojeně jsem žila několik let, než jsem poznala svého druhého manžela.
Láďa byl úžasný od prvního okamžiku. Podnikal, uměl se otáčet a tak netrvalo dlouho a pořídili jsme si nádherný dům. Byl už také rozvedený, tak jsem si říkala, že už ví, co chce a že konečně najdeme oba klid. Občas jsme si brali na víkendy jeho dceru, neustále jsme něco zvelebovali a přestavovali, děti rostly a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo být jednou zase všechno jinak. Přesto ale k tomu došlo, i když za hodně dlouhý čas.
Láďa byl dětmi přímo posedlý a i se mnou toužil mít ještě miminko. Protože jsem měla pouze jedno dítě, nebyla jsem proti. Ač jsme se ale snažili jak jen to šlo, vytoužené těhotenství nepřicházelo. Proto jsem se odhodlala podstoupit umělé oplodnění, ale ani to nepřineslo kýžené výsledky. Až po třetím oplodnění jsem zajásala: test na graviditu byl konečně pozitivní! Nikdo si nedovede představit, jak moc jsme byli oba šťastni.
Měsíce utekly jako voda a nám se narodila krásná a zdravá dcera. Po třech letech jsem šla po mateřské dovolené pracovat a všechno se zdálo být idylické a harmonické, mohli jsme si dovolit nové auto, vybudovat menší bazén, manžel na většinu prací stačil sám, protože měl šikovnost snad vrozenou. Pak ale nastala doba, kdy měla jít naše dcera do první třídy.
Ten večer si pamatuji dodnes. Manžel za mnou přišel na zahradu a ptal se mě, jestli bychom si nepořídili ještě další dítě. Řekla jsem mu, jestli není trochu blázen, že už máme děti odrostlé a nic nám nechybí, to už jsem ani neargumentovala s tím, že už jsem měla problémy s předchozím otěhotněním a že už se přece jen cítím na rození potomků trochu stará. Myslela jsem si, že to manžel chápe, neříkal nic, večer jsme ještě seděli u ohně a bylo nám dobře. Ještě týž týden ve středu od nás ale odešel. Natrvalo, napořád. Beze slova upozornění nebo varování, dokonce ani já sama jsem nepřišla na to, že by mohl mít milenku. Nevysvětloval nic, prostě jen odešel.
Po nějaké době jsme se rozvedli, s milenkou si můj manžel pořídil další dítě, vzal si ji za manželku a i s jejími dětmi teď mají doma dětí pět. Já vychovávám sama dceru, syn už z domova odešel. Někdy se sama sebe ptám, jestli jsem mohla tehdy večer všechno změnit, kdybych s dalším dítětem souhlasila. Nebo jestli bych jen neoddálila čas, kdy by se všechno opakovalo stejně jen s tím rozdílem, že by mi místo jednoho společného dítěte zbyly děti dvě.