Už dlouho nebyl tak pěkný den. Slunce svými paprsky pročesávalo vlasy okolní krajině a já stála v parku pod rozkvetlým stromem. Ještě kousek, pomyslela jsem si a pomalými kroky se loudala k břízám, u kterých jsme měli schůzku.
Těšila jsem se na něho a celá rozechvělá jsem cítila, jak se vlnky mých představ začínají zvedat do obrovských rozměrů. Když jsem ho viděla poprvé, cítila jsem jeho oči v celém svém nitru. Při té představě jsem přidala do kroku. Stál tam a už z dálky mě provázel pohledem. „Lásko,“ přivítal mě a já objala jeho tělo.
Nevnímala jsem okolí a procházející lidé pro nás přestali existovat. Po vášnivém polibku jsme tam jen stáli a drželi jeden druhého. Potom jeho ruka sklouzla níž a zachytila se až o můj zip u džín. „Mohu?“ zašeptal a já nemohla nic jiného, než přitakat. Tuhle vášeň nemohly zabrzdit ani udivené pohledy z okolních laviček. Dlaní vklouzl mezi moje stehna a začal mě hladit tak hebce, jako když se dotýkáte vrnícího kotěte a nechcete, aby se vzbudilo. Potom prsty rozevřel prostor, kde se dají rozehrát ty nejkrásnější skladby světa. Držel mě ve své náruči a já se při vyvrcholení třásla štěstím.
Odcházeli jsme zavěšeni do sebe a po cestě pozorovali, jak se všichni okolo dívají do nebes. Možná tam právě vyjel Velký vůz, nebo se Orion jen tak rozhodl, že pro milování není třeba dlouhých nocí. Chtěla jsem to znovu, a třeba na té zelené louce, kde semafory pampelišek vesele svítily. Musela jsem se ale vrátit a ta krátká doba byla nenávratně pryč. Jak rychle utíká čas, když to nechcete. Rozloučili jsme se na autobusové zastávce a já nasedla do projíždějícího autobusu. Ještě za sklem jsem viděla jeho spokojenou tvář.
Po příjezdu z práce mě doma čekala váza plná nádherných květin. „Dnes jsi byla skvělá, miláčku,“ utrousil můj manžel. „Všechno nejlepší k desátému výročí.“ Vtiskla jsem mu vlahý polibek a pokračovali jsme tam, kde jsme přes den začali.