Motýlí snění se proměnilo v divoké hemžení létajícího hmyzu. Tak nějak láska přichází a odchází. Ze slabikáře hltáme první písmena a postupně si je vrýváme do paměti. Za nějaký čas louskáme román za románem a pročítáme knihy.
Vrátit se do první třídy nejde, proto chceme lásku převažovat na kila. Jediný gram její ryzosti je cennější než tuna padělků. Snění třepetá křídly a květina nastavuje hlavu k motýlímu polibku. Hamižný hmyz se vrhne na snění a květina se orosí potem strachu. Od svádění po nenávist. Možná se někde na začátku zrodil sen o nepolíbené panně.
Říkalo se o ní, že ji za velké bouře přinesla velká voda. Lidé toho ale napovídají spoustu a možná to bylo docela jinak. Vztah k vodě v ní ale byl a plavat se brzy naučila. Adoptivní rodiče z ní měli radost a nebýt bídy, dopřáli by jí to nejlepší. Dcera vyrostla v krásnou pannu, za kterou se chlapci otáčeli. Když se v noci koupala v řece, vypadalo to, že se s řekou miluje. Chudí rodiče ale potřebovali dceru provdat a nakonec rozhodli. Jen smutné oči plavovlasé dívky dávaly tušit. Že duše se krčí v koutku a touží.
Přišel den námluv a všechno se točilo okolo budoucnosti. Rodiče spřádali nebeské plány s pekelným koncem. Jen řeka otevírala náruč. Utíkala bosá a necítila bolest, jen touhu.
Poznala ho na první pohled. Pozorovala ho a nechala vypustit motýla. Motýlovi byl v zádech hmyz. Gram ryzosti za gram nevědomosti. Motýl květinu nepolíbil. Jen voda, voda hladila a milovala. Ta hrozná touha uplavat bolesti a schovat si do dlaní motýlí sen…
Jednoho dne ji našli v řece mrtvou. Voda dál šuměla a dotýkala se bosých chodidel. Jak se mohla utopit, když uměla tak dobře plavat? Možná jen neuměla plavat proti proudu lásky. V bouřce lidé odnášeli její mladé tělo a plakali. Snad v slzách zůstane alespoň špetka ryzosti.