Pomlouvání přesto, že je trestným činem, je oblíbenou činností rozšířenou mezi lidmi po staletí. „Jedna paní povídala…,“ a průšvih je na světě. Intrika je metoda, jak se dostat ke kýženému cíli, ale je nečestná, lstivá a úskočná. Není to trestná činnost. Tolik v podstatě definice.
Co vede člověka k pomlouvání? Evidentně je to snaha druhému člověku nějakým způsobem ublížit, uškodit, očernit ho. Nejednou pomluvy vygradovaly do vyloučení pomluveného jedince z dané komunity či společnosti. Zářným příkladem je Nerudova Malostranská povídka o žebrákovi, jehož pomluvila žena, která chtěla žebrat s ním, a on ji odmítl. Pamatujete?
Přesto, že je pomluva trestným činem, není známo mnoho případů, kdy se pomluvený jedinec bránil v rámci zákona. A pokud ano, většinou jde konflikty mezi celebritami a bulvárem. Běžný občan se brání soudně málokdy. V poslední době spíše slýchám názor, že ten, který pomlouvá, nikdy nemá uklizeno před svým prahem. A také se dost často stává, že člověk, který pomlouvá druhé, najednou ztrácí své obvyklé publikum, ostatní se začínají odvracet, spíše se mu vyhýbají a nechtějí již sdílet vymyšlená slova, týkající se druhých. A to je vpravdě o těch božích mlýnech, které melou pomalu a jistě.
Intrika je asi s pomluvou velmi úzce spojena. V intrikách je využito především pomluv k tomu, aby jedinec došel k tomu, co chce. Po čem touží. Postavení, bohatství, vysoký post, muž ženu, žena muže, a to většinou někoho jiného atd. Jak se říká, účel světí prostředky. Avšak pořekadlo o kopání jámy druhému je v těchto souvislostech velmi aktuální. Člověk takto činící, pomlouvačný a intrikující, se zlou se potáže!
A co vy? Pomlouváte? Intrikujete? Vždy říkám, že bychom si každý z nás měli zamést před vlastním prahem. Buďme k sobě slušní, uctiví, nezáviďme si, přejme jeden druhému štěstí. Tak se dá žít zase o něco příjemněji na tomto světě.