Neustále se mluví o pozitivním myšlení, ale víme, jak na to? Pozitivní myšlení neznamená to, že se budete celý den culit na své okolí jako někdo, kdo svůj rozum ztratil a je v nenávratnu. Ale budete používat své myšlenky k budování šťastného a spokojeného života.
Naše myšlenky vznikají z našich zkušeností nebo přesvědčení, které jsme získali od našich předků či okolní společnosti. Horko těžko se nám daří, když si uvědomíme, že přesvědčení a názory pro nás nejsou zrovna nejvhodnější. Že vnitřně máme naprosto odlišný názor.
Současná situace je možná o cosi složitější, než byla před rokem či dvěma. Tíží nás mnohem více, než jenom nezaměstnanost, problémy s obtížně přizpůsobivými spoluobčany, názory na výši příjmů, běženci, ale možná i globální oteplování, lokální války a možný i pocit ohrožení světovou válkou a nyní je to nepřítel, kterého neznáme a navíc nevidíme. Naše myšlenky, i díky kolektivnímu vědomí, se spíše odvíjejí do negace. A zároveň si vůbec neuvědomujeme, že negativní myšlenky přitahují negativní situace.
Negativnost v našich životech, je vidět na každém kroku. Lidé se mračí, vzájemně se omezují, urážejí, o zdvořilosti se již téměř nemůžeme bavit. Kam se poděla mužská galantnost k ženám, uctivé chování mládí ke stáří, přednost ve dveřích či uvolnění místa, lidská ohleduplnost a soucit? No, to nechám na každém… nechť se ptá svého svědomí.
Avšak vidím zde jeden důležitý aspekt. A to jsou v podstatě výchovné vlivy na nejmladší generaci, na děti. Rodiče jsou vystresovaní, mají pocit, že neustále něco musí, děti mají v podstatě buď obrovský dril, protože se neustále „něco musí dělat“ nebo si dělají naprosto vše, co se jim zamane. Za nějaký čas rodiče nechápou, že s dítětem jsou potíže. A co s tím?
Jsem toho názoru, že je třeba najít zklidnění a srovnat si priority. V našich životech se s věkem mění i priority. A současná společnost má na prvním místě matérii – peníze, materiální bohatství, kariéru. Není se co divit, tlak ze všech stran je téměř nesnesitelný. Reklama, požadavky, konzum…. Bohužel aspekty jako je právě úcta, radost, rodinná sounáležitost, možnost vychutnávat si darů života, jimiž jsou i naše děti, zde máme obrovské rezervy.
To naše myšlenky tvoří tu negaci, protože již ráno vstáváme s myšlenkou na to, že jdeme do jakési práce, která se nám nelíbí. Jít tam musíme, protože na zaplacení čekají účty, složenky, musíme jíst, bydlet, oblékat se, obouvat. Je toho více než hodně. Navíc jsou tu ještě pak nějaké ty požitky, touhy a přání. U dětí je to ještě horší, „on/a to má a já ne“.
A jak z toho ven? Možná by stálo za to cíleně zaměřovat myšlenky, přehodnotit priority a zjistit, co ve svém životě vlastně chceme. Kdo ví, k jakému zjištění dojdeme a zda přinese nějaké změny do našich životů?