S dětmi se musí mluvit, i když to bolí. Samozřejmě že se nebude žena v rozhovoru s dítětem „pitvat“ v tom, že nebyl dobrý táta ani manžel, že se denně hádali a že měl milenku.
Stačí mluvit o tom, že i v jejich vztahu bylo hodně dobrých věcí, vždyť přece na začátku vztahu bylo něco, čím ji tento muž upoutal a proč s ním chtěla mít dítě. Nikdy by se neměla popírat existence žádného člověka. Matky, které nežijí s otcem svých dětí, ale mají je ve své péči, by si měly nejprve vyřešit svůj vlastní vztah k němu.
Po rozchodu většinou přijde na řadu nenávist, s nenávistí se ale pracovat nedá. Srovná-li žena v sobě svoje pocity tak, aby o nich mohla mluvit, může přejít do další fáze, kdy už přestane nenávidět, ale začne na hladinu vztahu vyplouvat lhostejnost. Ženě je v této fázi jedno, že otec jejího dítěte už žije s někým jiným, že jí ublížil (nebo to tak alespoň vnitřně cítila). Jakmile čas zahojí prvotní ránu, můžeme se už formou úměrnou k věku dítěte bavit o otci jako o někom, kdo měl v jejich životě, byť po určitou dobu, nějaké místo.
I když zde mluvím o matce, může se to samé týkat i otce, v dnešní době už není ničím výjimečným, že jsou děti nebo dítě svěřeny do péče tatínka. Obecně lze říci, že vyprchá-li napětí před rozchodem nebo rozvodem a odezní ona zmiňovaná nenávist, měl by se bývalý partner nebo partnerka v dětských očích posuzovat tak, aby bylo zřejmé, že jsou milované.
Některé životní osudy jsou těžké a chce to i dost sebezapření. Otec například nepřispívá na potomka, vyhýbá se kontaktu s ním v „zájmu nové rodiny“, nebo to je jednoduše tyran, psychicky labilní jedinec či nevěrník každým coulem.
V dnešní době hrají prim i různé závislosti, a to od požívání drog až po závislosti na hracích automatech. Nechceme-li ale, aby dítě bralo vinnu na sebe, musíme se s ním podělit i o to hezké, co jsme s dotyčným prožili.
Rodiče by měli rozvíjet svoje schopnosti vcítit se do pocitů dítěte. A i když máme rodinný spor, právě dítě by mělo být na prvním místě. Vezmeme-li v dětství dítěti „kus otce nebo matky“, může se jednou samo stát špatným rodičem.
Uvidí-li ale dítě vstřícný postoj (nejlépe z obou stran), uvědomí si, že chybovat je sice lidské, ale všechno se dá nějakým způsobem napravit. A to je stejně důležité, jako láska samotná.