Co je smrt?

Buddhisté, ale i křesťané, jogíni a mnozí jiní učí, že život je jednou z forem energie a ta se neztrácí, pouze mění. Tak jako se z vajíček motýla vylíhne housenka, která se později zakuklí, aby umožnila znovu zrod motýla …

Každý člověk umírá jinak. Ti, co přežili klinickou smrt, tvrdí, že registrovali svoje okolí, všechno, co se kolem nich dělo, mnozí prošli tunelem k světelnému bodu a slyšeli nádhernou sférickou hudbu. Bylo to tak úžasné, že se jim nechtělo vrátit.

Přirozený skon však probíhá jinak. Východní náboženství, duchovní školy, společenství a učení popisují stav po přechodu duše do jiného stavu bytí různě, ale podstata je vždy stejná. Například křesťané učí, že když se člověk připraví na smrt, může se jeho duše relativně lehce odloučit od těla, při čemž jí pomahají duchovní bytosti, její ochranný duch a duše bývalých příbuzných a přátel. Když člověk žil ponořen v hmotě, bez duchovního úsilí a snahy, křečovitě se drží života, neboť si nedokáže představit život bez materiální existence, brání se smrti. Taková duše zůstane i po smrti na Zemi, neboť věří, že život je možný pouze v těle (to se může stát i při násilném odloučení duše od těla při vraždě, autonehodě a podobně).

Křesťané učí, že jak člověk žil, jak nasměroval svojí duši, tak cítí a žije duše déle. Stává se, že některá duše se nechá poučit a vést do duchovních oblastí, jiná čeká u svého hrobu na vzkříšení těla.

Život v zrcadle karmy

Tibetští lámové tvrdí, že učení o umírání, smrti a posmrtném životě je důležité i pro západní civilizaci, protože základní zásada tohoto procesu je neměnné pro všechny lidi.

Tibetská vize smrti říká, že po smrti se mnohá duše snaží navázat kontakt s příbuznými, než definitivně odejde. Potom zkusí různé aspekty stavu bardo, v souladu se svojí individuální karmou, při čemž si zachovává lidský způsob cítění. Duše vidí život, který prožila, „v zrcadle karmy“, vidí všechny dobré a zlé činy a jejich následky nejen ze svého pohledu, ale i tak, jak je vnímali a pociťovali ti, kterým ubližovala.

Co přichází?

Podle tibetské Knihy mrtvých nejrozvinutější bytosti se tehdy zrodí v zemích budhů, v jiných tradicích nazývaných nebem či rájem. Ostatní bytosti vstupují do barda, které vede k znovuzrození. Setrvání v tomto stavu je individuální. I když existují určitá pravidla, za jak dlouho se duše znovu inkarnuje, v současnosti se tento proces značně urychlil a k znovuzrození dochází v mnoha případech mnohem rychleji než po tisíci či sta rocích, jak tomu bylo v minulosti.

Když vstupujeme do první fáze spánku, dostáváme se do velmi hlubokého stavu nevědomí. Po určitém čase začínáme snít, ale nevíme, zda je to sen, či skutečnost. Víme to až po probuzení. Lámové učí, že podobné je to i při umírání. Většina lidí v tomto stavu ztrácí vědomí, aby ho získala přibližně po třech dnech (tajné duchovní společenství učí, že zvlášť ´´k hmotě připoutané duše´´ spí mnohem déle). Fáze probuzení ze sna zodpovídá fáze uvědomnění si, že jsme zemřeli …

Pokud se naučíme kontrolovat svoje sny, svoji mysl, snadněji se nám bude vysvobozovat se z tohoto posmrtného stavu. Neokusíme šokující vizi barda, nepocítíme utrpení, žal ani smutek. Zakusíme vize božstev, mandal, čistých krajin.

Mysl mrtvého většinou nerozezná povahu objevujících se vizí, proto tak jako ve spánku zakouší náhlé emoce a neumí ovlivnit to, co se děje. ´´Mrtvý´´ má velmi citlivou mysl, vědomí a mentální tělo, pomocí kterého se může neuvěřitelně rychle přemisťovat. Jeho mentální tělo může proniknout vším, může navazovat kontakty s jinými bytostmi, vidí svoje blízké, ale nemůže se s nimi dorozumívat.

Pobyt v bardu (dě)?

V tomto středním stavu zůstává člověk podle toho, jak dlouho byl navázán na pozemský život. Zvlášť připoutané bytosti se mohou v tomto stádiu stát zlostnými duchy. Mysl v stavu bardo je mobilní, jasná a každá myšlenka, která tam vznikne, je velmi silná (dobrá či zlá). Proto je důležité nepodnikat nic zlého. Mnohé tibetské rituály umožňují duši pomáhat, kontaktovat se s ní, podpořit ji a pomoci jí.

Protože zkušenost stavu barda je blízká stavu spánku, občas se stává, že mrtvé osoby se objeví v našich snech. Tyto vize mohou mít prorocký charakter, mohou vás varovat či pronásledovat …

V extrémních případech lámové používají očistný rituál (nazývaný „druhá kremace ducha“), který zabrání duchovi škodit lidem, a duše se může znovu zrodit. Je to důležité, protože některé duše, když nenajdou oporu v těle ani v duchovním světě, vstupují do lidského rozměru a znepříjemňují mnohým lidem život.

Co si bereme na onen svět

Pouze svoje zkušenosti. Všechno ostatní jako nepotřebnou přítěž zahodíme. Z tohoto pohledu se honba za slávou, bohatstvím, mocí zdá zbytečná, ale i bezútěšná. Na onen svět si sebou bereme individuální zkušenost, vlastní karmu a vizi lidského světa, karmicky podmíněnou. Proto se současné vize stavu barda mohou lišit od těch zpřed staletími, mohou být odlišné vzhledem na kulturu, náboženství či víru. Zřejmě si do stavu barda přenášíme současné vynálezy, jako například svět televizní fikce, virtuální reality či jiné negativní zkušenosti naší civilizace. Možná, že nižší světy (´´pekla´´,´´hladových duchů´´) a vyšší světy (´´bohů a polobohů´´) prošly transformací a značně se liší od těch z před staletími.

Ďábel v moderní podobě

Při pohledu na naší civilizaci získáme neobyčejný dojem, že současný ďábel či zlý duch nosí elegantní oblek, nebo koženou bundu, jezdí ve sportovním autě, nebo je nebezpečným psychopatem, fanatikem, teroristou a snad i nezodpovědným či úplatkářským politikem. Že by se vize těchto světů už materializovaly už v myslích žijících lidí? A jsou snad přítomní již v našem světě. Lidé žijící v plechových barabiznách, bezdomovci závislí, trpící, připomínají bytosti světa ´´hladových duchů´´. Vyšší světy – to je svět do sebe zahleděných nezodpovědných politiků a diktátorů, flustrovaných miliardářů, božstva médií, svět velkých finančníků, bankéřů a politiky, zuřivě mezi sebou bojujících o peníze a vliv. Stojí nad právem, etikou a morálkou … Jak podobný je ten současný pozemský svět mýtickému světu bohů. Titanů či polobohů!

Smrt a smutek pozůstalých

Smrt je v mnoha případech úlevou, osvobozením, především pro trpící lidi. Většina z nás těžce přijímá smrt milované osoby a nedokáže se s ní smířit. Mnohým však pomáhá poznání toho, co se děje po smrti. Jiným je oporou víra jako mojí sousedce, která přijala smrt milovaného manžela a otce svých dětí velmi pokorně a statečně. Když se však truchlící pevně ´´drží´´ zesnulého, oplakávají ho, žalostí, přejí si, aby se vrátil zpět, slovem, pokládají ho za svoje vlastnictví, vážou jeho duši na pozemskou sféru. Neuvědomují si, že mrtvému ubližují v podstatě myslí pouze sami na sebe, a ne na dobro toho, o kom hovoří, že ho velmi milují. Ve skutečnosti ho svým oplakáváním brání jít dál, neboť duše trpí těmi bolestmi, které kvůli nim pociťují jejich příbuzní. Co by tedy měli příbuzní udělat? Doprovázet duši na cestě myšlenkami lásky, prosit Boha o milosrdenství a vedení na cestě k očištění.

Smrt je jako otáčivé dveře: jedněmi člověk vstupuje, druhými vychází, vrací se do světa živých. Každý člověk umírá jinak, ale jeden zákon platí pro všechny: jak člověk žil, tak cítí a žije dál i jeho duše … Právě proto bychom měli brát vážně upozornění a varování, pozitivně myslet, hovořit a konat, abychom svoji duši zbavili zátěží, a tak se přiblížili víc k našemu skutečnému světelnému domovu …