Byla jsem na návštěvě u kamarádky, která však měla to odpoledne ještě malou povinnost. A tak jsme se vydaly na cestu. Přivítala nás malá obec, kde se před pár lety realizoval developerský projekt, díky němuž byly postaveny nové domy na velkorysých pozemcích.
Při příjezdu mne zaujala zeď, která tvořila hranici mezi zahradu domu, do kterého jsme měly namířeno, a sousedního statku s dlouholetou, a jak jsem se dověděla později, pohnutou historií. Bylo vidět, že zeď byla v nedávné době citlivě opravena. V žádném případě jsem nepředpokládala, že se zdržíme, proto jsem zůstala sedět v autě s tím, že počkám. A tak jsem měla možnost si prohlížet nerušeně zpovzdálí místo, kde jsem nikdy nebyla. Ticho, klid, zajímavá příjemná energie a já přistihla sebe samu, jak se usmívám. Vzápětí přišlo velmi milé pozvání na odpolední kávu, které jsme s přítelkyní přijaly. U kávy jsme se povídaly s paní domu. Nakonec z toho byly dvě velmi příjemně strávené hodiny. Hovořily jsme na různá témata a jedno z nich se dotklo právě vedlejšího objektu.
Souvislost přišla ve chvíli, kdy se odehrály dva momenty, o kterých bychom mohli říci, že patří mezi paranormální. První se stal v době, kdy všichni členové rodiny již byli ve svých postelích v patře, jenom maminka zůstala v přízemí a sledovala jakýsi pořad v televizi. Najednou se ozval zvuk, jako když lžičkou cinkáte o porcelánový hrneček. „Kdopak je to tam?“, zeptala se maminka s tím, že někdo z rodiny schází ze schodů. Nikdo se neozval. Cinkot lžičky o hrneček zazněl znovu. „Kdopak to jde za mnou?“, a tato otázka již byla položena s pocitem jakési obavy. Přesto si dodala odvahu a šla ke schodišti do patra. Vyšla po něm a vstoupila postupně do ložnic. Děti i manžel spali a nikdo jiný v celém domě nebyl.
Druhá příhoda se stala, když otec rodiny pracovně cestoval a zavolal domů, aby rodina nezapomněla vyndat klíče ze zámku, že se vrátí později, než chtěl. Okolo půlnoci zazněly rány na dveře. Opět se vzbudila jen paní domu a sešla do přízemí s myšlenkou, že zapomněla vyndat klíče ze zámku. Avšak klíče v něm nebyly. Odemkla, otevřela dveře a zavolala jméno svého manžela. Nikdo se neozval. Nikdo venku nebyl a auto ještě také nestálo na svém obvyklém místě. Po tomto zážitku oslovila svou sousedku ze statku, která vše uvedla na pravou míru.
Vyprávění u kávy najednou dostalo příchuť strašidelných vyprávění u táboráků, avšak v ten moment jsme měly další společnost. Energie entit, které sdílely prostor statku se svými majiteli, ale také jejich sousedy, se začala projevovat. Cítila jsem je a měla jsem sdělit své hostitelce, že strach není na místě, že jen chtěly, aby o nich jejich sousedé věděli. A že tam již chodit nebudou.
Jejich příběh byl velmi pohnutý. Jejich osud byl zpečetěn za 2. světové války. Podle dochovaných vzpomínek snad majitelé statku přechovávali potraviny, které nacistům nevydali. Kdosi z obce však rodinu udal a rodina byla postřílena. Přesto, že obec nebyla nikterak velká, dosud není známo, kdo z místních měl potřebu německou správu informovat.
Pozůstalí se tak rozhodli prodat statek pouze v případě, že zájemci budou z daleka. A to se podařilo. Nová paní na statku je spirituálně založena a tak se svými „spolubydlícími“ nemá jediný problém a … kdo ví? Možná i oni jednou dojdou klidu své duše.