Možná si zase lidé uvědomí, že je co slavit a tradiční oslavy sklizení úrody, kterou půda obdělávaná s láskou a péčí vydala, se zase vrátí do české kotliny. Protože stále častěji a intenzivněji přichází uvědomění, že to není nic takového, co se děje automaticky a odráží to lidské zacházení ze Zemí jako takovou.
Kromě dožínek, které se vztahují k poslednímu snopu obilí, slavily se i jiné dokončené sklizně. U brambor to byla dokopná, dočesná u chmele, konopnická při sklizni konopí a o vinobraní se příliš šířit není třeba. To jediné snad zůstalo jaksi zachováno jako oslava sklizně vinné révy.
Nejstarším písemným dochovaným svědectvím o oslavě dožínek máme z 12. století, ve kterém je popisován dožínkový obřad z německého ostrova Rujana a města Arkona. Ve stejném období vznikla i další svědectví o oslavách v keltských sídlištích či u slovanských kmenů.
Svátky dožínek se datují víceméně k 28. září. V kalendáři v tento den najdeme jméno Václav, jež nosil i český panovník, který byl prohlášený za svatého a jako svatý je uctíván napříč celým římskokatolickým světem. Novodobé dějiny daly tomuto dni punc české státnosti a roku 2000 byl parlamentem vyhlášen parlamentem státním svátkem. Dle dochovaných písemných památkách se dožínky slavily asi k tomuto datu.
K dožínkám se váží zvyky, které jsou jasným odkazem na lidové zvyky z doby, kdy ještě zdaleka žádné církve neměly moc nad lidským konáním. Vše bylo spojeno s božstvy, které lidé uctívali. Lidé tvořily různé postavy z posekaného obilí - ať již jde o ruského Velesa, jemuž se nechávalo pár klásků na vousy nebo českou „babu“, což byla postava upletena z posledních klasů, oblečena do ženských šatů a přenesena do domu hospodáře, kde zůstala do dalších žní. Na žně se připravovali všichni, byly pleteny obrovské věnce z klasů, které se zdobily různými druhy ovoce, květinami a byly symboly sklizené úrody a pochopitelně slunce. I ony zůstávaly v domě hospodáře, avšak do doby setí. Poslední cesta z polí byla pojata jako společná a všichni účastníci, všechny nástroje a ba i tažná zvířata byla zdobena stejnými věnci, avšak daleko menších rozměrů. Večer následovaly taneční veselice, které zahajoval hospodář se svou manželkou prvním tancem. Předáním úrody za zvuků tzv. dožínkového přání si od hospodáře chasa vysloužila finanční odměnu, aby tak měla na útratu při taneční zábavě.
I dožínky jsou obestřeny legendami, které hovoří o posledních plodech, které je třeba zachovat do příštího setí, protože mají magickou sílu země a zaručí tak další rok kvalitní úrodu.
Ve 20. století však pořádání dožínek řídlo. Lidé se s oslavami úspěšně sklizené úrody setkávali již jen symbolicky v průvodech „selských jízd“ či tancích „české besedy“. Tyto akce byly především v režii Agrární strany. Tím dostávají podobu spíše společenských akcí.