Dříve se čarodějnice rozeznávaly nejen podle toho, co praktikovaly, ale také podle toho, jak vypadaly. A nemylte se, nešlo vždycky o staré a šeredné ženy, jaké se nám nabízejí v pohádkách.
Znakem čarodějnic nebylo jen mateřské znaménko, ale i krása. Žena, která v něčem převyšovala ostatní, mohla být lehce označena za čarodějnici a upálena na hranici. Samozřejmě až poté, co si vytrpěla na mučidlech svoje, protože vidět se svíjet hezkou mladou ženu bylo pro tehdejší katy daleko přijatelnější, zvláště pak, pokud trpěli sexuální úchylkou a měli sadistické sklony.
Pokud se krása navíc kloubila s rozumem a inteligencí, bylo to jasné – zavřít, mučit, upálit nebo hodit do vody. Středověk i s jeho praktikami je už naštěstí za námi, čarodějnice ale i přes snahu je vymýtit zůstaly až do dnešních dob. Jsou krásné, chytré, umějí zacházet s bílou magií a lidé jim říkají jemněji – čarodějky.
Co ale každá čarodějka umí, je více než patrné, umí „prodat“ svoji ženskost. Jen těžko si lze představit čarodějku v kalhotách, ale vidíme ji v sukni, šatech, má ladnou chůzi a nehrbí se, dokáže bez mrknutí oka každého dostat tam, kam potřebuje. Vnímá pocity druhých, nechá prostor pro člověka, který se potřebuje vypovídat, neskáče nikomu do řeči a voní jako louka jarních květů.
V zásobě má vždycky vlídné slovo pro toho, kdo to potřebuje, ale nenechá se zneužívat těmi, kteří by na ní chtěli parazitovat. Muži na takovou ženu nezapomenou po celý život a ženy, které odsunuly svoje ženství až na samé dno, tiše závidí. „Čarodějnice,“ říkají závistivě a muži přihlížejí se zatajeným dechem.
„Čarodějka,“ myslí si, „ale krásná…“ Ženy by neměly zapomínat na to, co je na nich nejvíce uznávané. Neměly by za každou cenu chtít dohánět muže, ale využívat svoje ženství k těm lepším cílům. Magie lásky (a to jak ta k partnerovi, tak k ostatním lidem) totiž ke správné čarodějce patří. A kouzlit, kouzlit můžete začít třeba hned.