Téměř všichni se dnes cítíme jako moderní a emancipovaní lidé a myslíme si, že současnost je vrchol všeho. Tím pádem všechno, co tady kdysi bylo, je staromódní a svým způsobem zakrnělé.
Dříve byly potřeby duše uspokojovány tradicemi, přesto byli lidé zdravější a netrpěli psychickými poruchami tolik, jako dnes. Nejedli denně tabletky na nervy, na tlak, na migrénu, ale měli rodinnou soudržnost a zachovávali přírodní řád, který jejich zdraví umocňoval.
Dnes máme supermoderní nemocnice, každý druhý má svého psychologa nebo psychiatra, přesto je lidská duše zmítána v bolestech a křečích. Dříve se totiž nemusel hledat nikdo, kdo by člověka vyslechl. Večer se sedělo a dralo peří, neexistovaly počítače ani televizory, lidé si věnovali svůj čas vzájemně. Každý se vypovídal a bylo mu také nasloucháno.
Mnohokrát v životě jsem si všimla, kolik lidí naslouchat vůbec neumí. I když danému člověku něco říkáte, je zahlcený jen svými pocity a vlastně neslyší. Možná pokývá hlavou, ale vůbec nevnímá a na hovor naváže zcela jiným (a svým) tématem. Takže i když jsme občas (protože nejvíce času věnujeme svému notebooku, počítači, mobilnímu telefonu) mezi lidmi, vlastně jsme úplně sami. Na poli vědy a techniky jsme sice dokázali zázraky, ale zároveň zakrnělo všechno to, co dávalo potravu naší duši.
Nejdůležitější je zachovat si zdravé jádro, které se nepotřebuje ztotožňovat, ale žít naplno a hlavně láskyplně se svým svědomím.