Ta nejznámější pouť je již dávno za námi, protože se odehrála již v únoru. Jde pochopitelně o tu Matějskou v Praze. Mezitím se odehrály a odehrávají další lokální poutě, které mají také své tradice. Městské, vesnické, regionální… a k tomu se přidávají další festivalové akce, které dostávají punc tradičních.
Historicky první poutě absolvovali lidé již na začátku tohoto letopočtu. Přes období starověku se však poutě z přibližně 2. století spojují s křesťanstvím. Nemůže být žádným překvapením, že tyto poutě jsou spojeny s hroby mučedníků a osobami, které byly prohlášeny za svaté. A tak se na poutě vydávali poutníci, aby uctili toho kterého svatého, modlili se za vyslyšení proseb, uzdravení bližních. Na tyto poutě můžeme také pohlížet jako na jakýsi akt odevzdání se. Účastníci poutí nezapomínali ani na své blízké, kteří se nemohli těchto bohoslužeb účastnit. Kupovali svaté kartičky, různé památeční předměty s církevní tématikou, ale také prstýnky, sošky.
Tradiční poutě jsou však opouštěny. V dnešní době jsou spojené spíše s komercialistou, gastronomií a útokem na sortiment, který je zrovna „in“. Ale to je zřejmě výdobytek doby, se kterým málokdo pohne. Především jde o subjektivní názor jedince, do čeho chce „zapadnout“ nebo si ponechá svou individualitu.
O co však je vcelku zájem, je folklór. Zájmová činnost vždy u diváků vyvolává určitý zájem, který zúročí píli všech zúčastněných a je také podle toho hodnocený. Návrat k určitým kulturním akcím pramenícím z lidových tradic je zaznamenáván na každém kroku. Zachovávání lidové kultury, písní, zvyků a tradic je stále aktuálnější a věnují se jim stále mladší ročníky. To je více než chvályhodné a také jsou tyto aktivity podporovány vzhledem k tomu, že jsou zachovávány tradiční zvyky alespoň na úrovni zájmových aktivit.
Pokud se vrátíme kousek do minulosti, tradice poutí zůstává stále na neděli. Vzhledem k všelidové povaze těchto poutí se po církevních obřadech lidé scházeli, aby se pobavili, zatančili si při muzice. Na místech, kde tyto veselice probíhaly, se často vyskytovaly i kartářky či planetářky a postupem času přibyli různí kejklíři či varietní umělci, kolotoče a střelnice. Perníkáři se svými srdci „z lásky“ vydělávali slušné jmění na zamilovaných mladících, kteří je kupovali svým vyvoleným bez ohledu na cenu. Dnes je to především gastronomie a komerce, nicméně se do popředí dostávají tradiční řemesla, která jsou stále více středobodem zájmu. To snad je velmi dobrá zpráva pro znovuobnovení českých výrobních tradic.