Můj zážitek je starý jen několik málo dní. Maminka mého manžela několik týdnů postonávala, bylo jí skoro osmdesát let. Až do jara by se o ní dalo říci, že to byla paní plná zájmu o dění kolem sebe, jenže začátkem léta se její psychický stav začal zhoršovat, začala chátrat i její tělesná schránka a babička se rozhodla, že umře.
Všichni jsme se snažili o to, aby se jí vrátila její vitalita a chuť do života, ale jakékoli domluvy se minuly účinkem. S babičkou to bylo horší a horší. Jednu noc jsem měla sen o svém umírání a hlavně se mi stále před očima objevovalo číslo sedm. Ráno jsem se rodině zmínila o tom, že mám pocit, že babička zemře sedmého září.
Uplynulo několik dní a babičky stav se prý v nemocnici stabilizoval. Bylo 6. září, pět hodin odpoledne, když si osmnáctiletá dcera začala stěžovat na nevysvětlitelný pocit stísněnosti a malátnosti. Plakala a říkala, že se něco stalo, ale nevěnovali jsme jí pozornost.
Druhého dne nám sdělili, že babička zemřela přesně v době, kdy bylo dceři tak zoufale zle. Babička moji dceru milovala, takže bylo zřejmě těžké se od ní odpoutat, proto ji ještě jednou chtěla navštívit. Teď už ale věříme, že je babička v klidu a občas na nás jen dohlíží, abychom na ni nikdy nezapomněli.