Několik dní před mými třicátými narozeninami mi znenadání hlavou proběhla myšlenka, že dostanu „dárek“, na který nezapomenu.
Čím více se můj slavný den blížil, tím více jsem si byla jistá, že mi umře tatínek. A tak se i stalo. Narozeniny jsem slavila na plese, zábava byla v plném proudu, když jsem najednou pocítila chlad a dostala jsem jistotu, že tatínek už není.
Druhý den ráno byla moje předtucha potvrzena. Víc než smutek jsem si uvědomila, že jsem se s tatínkem nerozloučila. Nevím, za jak dlouho jsem tehdy usnula. Vím jen, že jsem se probudila s pocitem, že v místnosti se mnou ještě někdo je. Po několika nekonečných vteřinách, kdy nebylo slyšet žádný dech ani pohyb, jsem našla odvahu a pomalu se otočila. To, co jsem viděla, mi znovu vyrazilo dech. Na nočním stolku mého manžela seděl duch tatínka v jakémsi bílém hábitu, oči mu zářily jasnou modří a pomalu kynul rukou, abych zůstala na místě. Chvilku se na mě díval a pak, aniž by se mu pohnuly rty, řekl, že se navždy loučí a že od této chvíle budu mít klid já i on.
A opravdu. Ve svém podvědomí jsem se s tatínkovou smrtí vyrovnala a navíc si ještě uvědomila, že nic není věčné a že v životě máme každý nějakou chvilku, ve které bychom měli být se svými nejbližšími co nejčastěji.