Bouřka mlátila okenicemi a sychravé počasí zalézalo až do bytu. Kapky deště bubnovaly do střechy jako pominuté a od kostela bylo slyšet kvílení větru. Choulila jsem se v koutě místnosti na starém křesle a četla scénář opery Hoffmannovy povídky. Doktor Mirakel nutil tuberkulózní Antonii ke zpěvu a přivodil jí smrt. V tu chvíli mi zahřmělo přímo nad hlavou a já odložila scénář do stínu rozvrzané skříně.
Podívala jsem se z okna a uviděla neznámé stíny. Pochodovaly jeden za druhým a hýbaly se do stran. Snažila jsem se odvrátit zrak a trochu se rozezpívat. Zkouška měla být už zítra a já ze sebe nemohla dostat ani hlásku. Zatáhla jsem žaluzie a snažila se soustředit. Zdálo se mi, že mám rozmazané vidění a tak jsem se zahleděla na jediný bod.
U stropu pavouk tvořil síť a hbitě pohyboval nožkami. Připadalo mi, že se každou minutu zvětšuje a obrátila jsem pohled ke scénáři. Ležel zaprášený na zemi, ačkoliv tam předtím žádný prach nebyl. Myslela jsem si, že se ze všeho zblázním a udělalo se mi špatně od žaludku. Nalila jsem si sklenici vody a snažila se nemyslet vůbec na nic.
Bouřka ale nepřestávala a moje rozdrásané nervy nebyly příliš svolné ke klidu. Vzala jsem telefon a zavolala kolegyni z divadla. S hrůzou jsem zjistila, že je na tom podobně jako já. Viděla v rohu místnosti ukřižovaného červeného kohouta s krvácejícími ranami. Scénář k opeře ležel pod ním a byl celý od prachu. Snažila jsem se nepanikařit a pozvala ji k sobě. Přijela asi za hodinu a byla celá uplakaná.
Vyprávěla mi, že než odjela, kohout vypustil duši.
,,Ale ty přece nemáš žádného kohouta?“ podivila jsem se.
,,Ani tobě nevyrostl pavouk během chvíle,“ odpověděla a upřela ke mně bojácné oči.
Snažili jsme se přijít všemu na kloub, ale nic nás nenapadalo. Usnuly jsme pozdě v noci a ráno jsme celé vystrašené hleděly na pohybující se scénář. Utekly jsme do obývacího pokoje a já hledala v knihovně něco, co by celou tuto záhadu vysvětlilo. Jediné, co mě napadalo, byla opera Hoffmannovy povídky.
V jedné knize se o ní konečně psalo. Začetla jsem se do řádků a zjistila skutečnosti, které jsem se bála vyslovit nahlas. Opera J. Offenbacha byla považována za prokletou a přinášející neštěstí. Zpěváci v ní nechtěli zpívat a personál divadla protestoval proti jejímu uvedení na scénu.
Paul Jules Barbier napsal roku 1851 drama, jehož hrdinou byl Hoffmann. Offenbach hru uviděl a složil k ní hudbu. Offenbach zemřel čtyři měsíce před premiérou a při druhé repríze ve vídeňském divadle Ringtheater vznikl požár a divadlo shořelo. Zahynula tam tehdy spousta lidí. Šest let po této události, při představení Hoffmannových povídek, shořelo pařížské divadlo a veškeré rukopisy týkající se této opery.
Zbyla jen inspicientská kniha. Vše jsem dala přečíst kolegyni a nebyly jsme schopny slova. Dobře jsme si uvědomovaly, co to znamená. Oprášily jsme ale scénáře a vyrazily na zkoušku. Kapky deště se začínaly umoudřovat a z nás pomalu opadal pocit nepředstavitelné tísně. Pouze do doby, než jsme došly k hořícím troskám našeho kdysi tak majestátního divadla.