„Frede, pamatuješ tenkrát v Doweru? Na tu hroznou vichřici, která svírala údolí jako mocná saň a my nemohli nic jiného, než se dívat jak pustoší všechno okolo?“
„Abych si na to peklo nepamatoval, Marku. Ale už je to tak dávno a nejraději bych všechny ty vzpomínky vymazal. Jdi si lehnout, nebo máš špatné sny?“
„Nepokládej ještě telefon. V domě není živá duše a já si nemám o tom s kým popovídat. Víš, tenkrát v Doweru, to byl jenom začátek. Ta vichřice dosahovala rychlosti 130 kilometrů za hodinu, ale ona dokáže být ještě silnější. Bere s sebou hromy a blesky, za ní se derou proudy vody a krupobití. Největší peklo je na nebi, Frede. Vtírá se k nám docela pomalu a potom si nás to vezme. Upsali jsme duši ďáblu, Frede. Už tím, že jsme tenkrát nikomu z té výpravy nepomohli.“
Fred nervózně přešlápl a přehodil si telefon do druhé ruky. „Nezačínej s tím zase a dej mi už pokoj. Neměli jsme jedinou šanci pro někoho něco udělat.“
„Ale měli, mysleli jsme jenom na sebe. Ono si to ale pro nás přijde, cítím to. Před chvílí se setmělo a přišel první blesk. Ve vzduchu je cítit přesně to, co tenkrát v tom údolí. Mrtvolný pach se směsí divoce rostoucích rostlin. Je to inteligentní, Frede.“
Fred se podíval do okna a v koutku duše se usmál. „Nic se neděje, Marku. Vůbec žádná tma, je docela pěkný večer. Neměl bys zajít k lékaři? Možná je toho na tebe v poslední době moc.“
Marek pokýval hlavou a do sluchátka odpověděl, že za lékařem zajde. „Pokud budu ještě živ,“ dodal potichu a zavěsil.
V deset hodin večer se telefon rozdrnčel znovu. Fred se k němu pomalu přisunul a zazíval. „Co je, Marku, ty ještě nespíš?“
„Je tady, Frede. Chce mi to vzít střechu, každou chvíli čekám, že se dům sesype,“
„Tak už přestaň, venku se nepohne ani list a to bydlím jen několik kilometrů od tebe. Nechceš, abych pro tebe zajel a dopravil tě na kliniku?“
„Slyšíš to, Frede? Slyšíš, jak zpívají duše mrtvých?“
Fred se zaposlouchal, ale nic neslyšel. „Říkám ti, jdi spát, hned ráno za tebou přijedu.“
„Už jenom chvíli, Frede. Za chvíli si to vezme dům i mě. Vezme si to i tebe, protože k sobě patříme.“ V telefonu cosi zarachotilo a nastalo hrobové ticho. Fred se pokoušel dovolat zpátky, ale spojení selhalo. Když se po dlouhé době dovolala operátorovi, bylo mi sděleno, že byla velká vichřice a přerušila signál.
Vždyť žádná vichřice není,“ podivil se nahlas a šel na terasu vykouřit si cigaretu. V tu chvíli se na obloze objevil první blesk a listí začalo šustit jako o život. Fred se nadýchl a konečně to ucítil. Mrtvolný pach se směsí divokých rostlin…