Cestovní kancelář Melisa byla v ulici už několik let a docela dobře prosperovala. Zákazníci byli většinou stálí, protože jejich spokojenost dávala záruku jistých zisků. Šla jsem tam pracovat hned po maturitě a někdy jsem měla možnost odletět na nějaký ze zájezdů jako delegátka. Kancelářskou práci jsem ale měla nejraději.
Toho dne jsem se nemohla dočkat, až otevřu dveře. Co nevidět se měla spustit bouřka. Ohrnula jsem si límec a přidala do kroku. Za chvíli měla dorazit paní Mártlová, která si měla přijít pro letenku na Kanárské ostrovy. Jezdila tam v tuhle dobu každý rok a dokonce vyžadovala i stejný apartmán. Konečně jsem otevřela a usadila se do koženého křesla. Jen co počítač zablikal, hned jsem měla lepší náladu. Vyndala jsem z trezoru letenku a začala ťukat do klávesnice. Ještě jsem ani nedopila kávu a rozletěly se dveře. Stál v nich vysoký muž v dlouhém kabátě a s prošedivělými vlasy. Jeho věk jsem odhadla na padesát, ale mohla jsem se mýlit.
„Co pro vás mohu udělat?“ optala jsem se a sáhla po prvním katalogu zájezdů.
„Je to cestovní kancelář Melisa?“ ujišťoval se muž a já s milým úsměvem souhlasila.
„Majitelka se jmenuje Melisa Kahánková?“ ptal se dál a já opět přikývla. V první chvíli mě napadlo, že je z finančního úřadu, ale raději jsem se neptala.
„Konečně jsem ji našel,“ oddechl si a usadil se do křesla naproti mně. „Už se těším, až ji zase uvidím. Přišel jsem ji zastřelit,“ řekl jakoby mimochodem a vytáhl zbraň.
Nebyla jsem schopna jediného pohybu, ale s touto situací jsem se nechtěla smířit.
„Proč chcete Melisu zastřelit? Udělala vám něco?“
„Jinak bych ji asi nezabíjel,“ řekl muž a strnule hleděl na pistoli. „Před dvaceti lety mě obrala úplně o všechno a já až do minulého roku seděl v kriminále. Věděla, kam jsem si tenkrát schoval kořist, a se vším utekla. Za co myslíte, slečno, že zařídila tuto kancelář? Kdy vůbec přijde?“ položil mi další otázku.
„Každou chvíli by tu měla být,“ pokrčila jsem rameny a začala přemýšlet. Melisa nemá ve zvyku se zdržovat, ale chodí jí to pomalu. Od té doby, co měla ten úraz, musí nosit hůl.
„Jak vůbec vypadá po těch letech?“ pokračoval muž v konverzaci.
„Asi trochu přibrala,“ řekla jsem po pravdě. Na chodbě bylo slyšet funění a ťukot hole.
„To je ona?“ podíval se na mě příkře.
„Ano, chodí o holi,“ řekla jsem tiše.
Dveře se pomalu otevíraly a muž natáhl ruku s pistolí. Těsně za sebou vyšly dva výstřely. Žena se skácela jako první a hned za ní onen muž. Seděla jsem bez hnutí a nebyla jsem schopná ničeho. Za chvíli se znovu otevřely dveře a vešla žena v tyrkysových šatech.
„Co se tu stalo?“ podivila se. „Proboha, to je nebohá paní Mártlová,“ děsila se dál. Pomalými kroky došla Melisa k mrtvému muži a já ji objala kolem krku.
„Všechno bude dobré, maminko,“ zašeptala jsem a hned nato jsem konečně zavolala policii.