Byl chmurný podzim a v rodině se stalo neštěstí. Kamarádovi Honzovi zemřela tragicky manželka, maminka tří dětí, a to v necelých třiceti letech. Nikdo si nedovedl představit další dny života samotného otce s malými dětmi. Naštěstí bydlel Honza se svou tchyní. A právě ona se stala druhou maminkou jeho dětí. Asi tři dny po smrti jeho ženy se stala nevysvětlitelná věc…
Všichni tehdy seděli v kuchyni a domlouvali pohřeb. S Honzou a jeho ženou jsme byli velmi dobří přátelé, kteří toho o sobě věděli víc, než bývá obvyklé. A tehdy mi v bytě, který je na druhé straně města, zazvonil telefon. Zvedla jsem ho, ale na druhé straně bylo jen hrobové ticho. Telefon jsem položila, ale než jsem udělala pár kroků, zvonil znovu. Opět bylo slyšet jen ticho a šumění. Asi po hodině zvonil telefon opět. To jsem už sluchátko vzala s určitým strachem. Opět bylo ticho, ale po chvíli jsem rozeznala nějaké vzdálené hlasy. Někdo tiše mluvil, poté sténal a hlasů přibývalo. Potom jsem slyšela volání dětského hlasu, někdo oslovoval přítomné jmény a já najednou v hlasech poznala rodinu Honzy. Položila jsem sluchátko a vytočila jeho číslo. Ozval se běžný tón a po chvíli se ozval i jeho hlas. Ptala jsem se ho, zda mi nevolal, ale s určitostí řekl, že ne. Všichni včetně dětí totiž seděli v kuchyni. Řekla jsem mu, co se stalo, ale nechtěl mi věřit.
Po určité době, kdy bolest polevila, jsme se k té příhodě vrátili znova. Napadla nás jediná myšlenka. Byl to telefonát ze záhrobí. Už je to více jak deset let, co se mi tato příhoda stala. Dodnes jsou si naše rodiny velmi blízké, občas jim něco upeču, jedeme společně na výlet. A nad námi je někde moje kamarádka, které děláme tímto způsobem radost.