Je velmi zajímavé, že se tato nemoc tolik rozšířila právě nyní. Vlastně můžeme říci, že svět je plný nových technologií, lidé se již nemusí tolik namáhat při práci, dožívají se stále vyššího věku. Jak je tedy možné, že tato diagnóza je skloňována stále častěji?
Alzheimerova choroba je neurodegenerativní onemocnění mozku projevující se ztrátou nervových buněk v některých částech mozku. Jedná se o nejčastější typ demence – tzn. ztráty kognitivních schopností – u osob starších 65 let – k prvním příznakům patří poruchy, postupně se přidává poškození kognitivních a intelektuálních, ale i fyzických schopností.
Onemocnění popsal v roce 1906 německý lékař Alois Alzheimer. Tuto definici si můžeme přečíst všude, kde ji budeme hledat.
Nicméně určitě stojí za povšimnutí psychosomatická souvislost této nemoci. Již jen ten fakt, že „alzheimer“se vyskytuje většinou u osob dříve narozených, o něčem to svědčí. Můžeme tedy konstatovat, že nemoc postihuje lidi, kteří se blíží důchodovému věku nebo již v důchodu jsou. Definice hovoří o ztrátě paměti. Ano, tito lidé zapomenou, co dělali či o čem hovořili před několika minutami, ale velmi dobře si pamatují, co se stalo před mnoha lety. Vůbec nedokážou rozlišit posloupnost svých vzpomínek.
V emocionální rovině se dá říci, že člověk s „alzheimerem“ chce uniknout z reality. Evidentně se mu jeho určitá situace nelíbila, a tudíž se snaží v podstatě na všechny zážitky ihned zapomenout. Tento člověk se v produktivním věku většinou staral o druhé a svou paměť využíval k plnění každodenních zadání a tím zapomínal na nepříjemnosti, které v životě dosud zažil. Velmi často u něj existují mnohá tajemství ukrytá někde, kde mají navždy zůstat. Přesto, že nejbližší okruh lidí nemocného mají jediné přání, a to, aby se uzdravil, pro něj samotné je uzdravení naprosto nepřijatelnou možností. Nemoc vnímá jako prostředek k pomstě a uvnitř sebe se konečně může chovat po svém, aby již nikdy nemusel trpět, tak jak tomu bylo dříve.
Přes to, že nemocný nemá přílišný zájem o uzdravení, ta možnost tu je. Je třeba s ním hovořit o všem, co prožívá v současnosti, co vše prožil v celém svém životě. Ukázat mu možnost prožití nádherných dlouhých let v radosti a ve zdraví. Pomoci mu přijmout myšlenku, že je důležitý a milovaný. A také mu dát na vědomí, že už se nemusí starat o všechno a o všechny a také, že všechny vzpomínky nejsou důležité.