Vavřín vznešený byl uváděn v klínových nápisech starých téměř 8 000 let a už za Sumerů byl ve 4. tisíciletí př. n. l. považován věnec z jeho větviček za symbol vítězství v pěstním souboji. V této roli ho proslavili hlavně Řekové, kteří ho zasvětili Apollónovi a jeho chrámům.
Starořecké jméno vavřínu daphne připomíná báji, v níž se nymfa Dafné proměnila ve vavřínový keř, aby unikla Apollónově dvoření. Ten pak nosil jako znamení svého zármutku z odmítané lásky věnec z vavřínových větévek. Do střední Evropy se dostal v 9. století a od té doby si ho většina lidí spojuje spíš s gastronomií než s fytoterapií. Ve středověku byl ovšem vynikajícím lékem proti moru.
Z vavřínu se užívá list, který má zajímavé antibiotické vlastnosti, což se o něm málo ví. Způsobují je éterické oleje, borneol, karvakrol a tymol a kyselina valeriánová. Olej z plodů obsahuje cenné triglyceridy linolové, palmitové a laurinové kyseliny. Pod názvem aleppské mýdlo, které znali už Féničané, se prodává směs olivového a vavřínového oleje. Ta se do Evropy dostala už v době křížových výprav a dodnes má velkou oblibu hlavně kolem Marseille.
Antibakteriální vlastnosti vavřínu ještě zesílí v kombinaci s hřebíčkem, kdy obě rostliny rozvinou svoje sterilizační schopnosti. V kuchyňském použití se z něj získá víc obsahových látek, když se listy před použitím namočí na hodinu do trochy vody a vše se přidá do omáčky nebo k pečeni. Až pojedete v létě do Chorvatska, nezapomeňte si odtud přivézt čerstvý vavřín. Bude vám stačit padesát gramů listů, které rozsekáte nadrobno a vložíte do dobře uzavíratelné sklenice. Zalijete půl litrem pálenky a postavíte na deset dnů na teplé místo. Tinkturu potom přecedíte a uchováte v tmavé lahvi. Jakmile na podzim přijdou první příznaky chřipky a nachlazení, budete užívat až pět čajových lžiček denně.