Člověk se smrti bojí od té doby, co si uvědomil, že existuje. Jsme to my, jediné bytosti na Zemi, které přesně vědí, že jednou zemřou. Z naší lidské existence však vyvěrá i to, že protestujeme, bráníme se proti promíjivosti: nejsme schopni přijat, že poté, co tělo zestárne, ztratí své použití, i přijde vniveč i naše duše.
Téměř každý z nás už ztratil někoho ze svých blízkých, příbuzných, proto také přesně víme, jak hrůzyplný, děsivý je smutek. Člověk není schopen – možná vůbec ani nechce - po celé dny, týdny nebo dokonce měsíce pochopit, že ten, koho měl rád, s kým hovořil,, koho se ještě nedávno dotýkal, už nikdy nebude součástí jeho života. Udělal by cokoliv, jen kdyby se mohl ještě jednou dostat do jeho blízkosti, mohl by mu pozřít do očí, cítil by jeho vůni, ale všechno je marné. Z obětí smrti není cesty zpět.
Nebo že by přece? Nespočetné knihy, mezi nimi i Bible jednoznačně popisují, že existuje věčný život. Smrtí totiž končí pouze existence právě aktuálního těla. Duše, ego jsou však věčné, v nekonečném kroužení se znovu rodí a vyvíjejí, dokud nedosáhnou dokonalosti.
Umírání
Něco potěchy snad poskytuje truchlícím pozůstalým vědomí toho, že smrt není bolestivá. Ani v tom případě, kdy jí předcházelo dlouhé utrpení. S blížící se smrtí umírajícího opanuje příjemný pocit, zklidní se, nachází vnitřní mír. Jakoby se ponořil do snů, jeho vědomí se vzdaluje od skutečnosti, končetiny se mu uvolní, životní síla se postupně přesouvá směrem k hlavě. Mezitím se duše umírajícího vznáší nad fyzickou tělesnou schránkou, u hlavy stříbrným vláknem spojená s fyzickým tělem.
Tehdy aura umírajícího stříbrně září a tehdy je zde ještě možnost návratu. Lidé, kteří se navrátili z klinické smrti, v nespočetných případech podali svědectví o takovýchto zkušenostech. Nastane-li smrt, stříbrné vlákno se přetrhne a návrat už definitivně není možný.
Okamžiky bezprostředně po smrti
Zesnulý pop o okamžiku smrti ještě ani v nejmenším nelituje, že ztratil život. Jeho pozornost se v tuto chvíli upíná na spoustu jiných věcí, především pravděpodobně na rekapitulaci uplynulého života. Radosti, úspěchy, chyby, omyly, to všechno mu „probíhá” před očima, umožňujíc mu vidět celý svůj život v souvislostech.
Obzvlá