Podle lidové pověry jsou všichni umělci blázni, blázni
jsou však nepotřební. Z esoterického pohledu jsou ti takzvaní blázni – právě
naopak – oblíbenci nebešťanů.
Zjištění odchylky od normálního je samo o sobě již
problematické: co je normální, co je standart a kolik odchylek je to, co se
ještě „vejde”? Dá se to vůbec měřit exaktním způsobem, anebo je to jen
sebeklam?
Pojem blázen se snad dá popsat následovně: Blázen je
ten, kdo neodpovídá normám chování většiny a/anebo jeho duševní schopnosti
nedosahují úroveň všeobecně přijatou. Zkrátka: průměrný člověk považuje za
blázna každého, kdo je hloupější než on, anebo se chová deviantním způsobem.
Ti, kteří mají denodenní styk se spirituálním světem,
jsou toho názoru, že alternativní myšlení je spíše pomocí, než zátěží – i
tehdy, pokud pro většínu přináší negativní půltón. Ve skutečnosti i ti takzvaní
blázni vidí svět čistě a srozumitelně, jedná se jen o to, že jsou buď obyvateli
paralelní dimenze, kteří se k nám zamíchali, anebo se jejich vytvořený a
prožitý obraz světa odlišuje od našeho. Ani jeden příklad není abnormální, ani
tehdy ne, když je náš názor takový. Není nepředstavitelé, že „pravdu” mají oni
a chybné jsou myšlenky a představy naše
Stará čínská moudrost praví: nevíme, jestli motýl
vysnil svět, anebo svět vysnil motýla. Je to pravdou i tehdy, když jsou ti
takzvaní „normální” ve většině, protože v historii existují příklady toho, že
se uskutečnila vůle menšiny. Je možné, že u těch, kteří slyší hlasy, anebo vidí
něco jiného, než my, pracují smysly na jiné frekvenci, než je naše. Barvy se
nedají popsat dokonale, jednoduše se je jeden od druhého naučíme: všichni se
shodneme na tom, že například červená je červená, ale
nikdo nedokáže
říci, jestli je skutečně červená ta, o které to předpokládáme.
Jinak přemýšlející se tedy dají považovat za
trosečníky, ale i za vyslance nebes. V obou případech se jim oplatí věnovat
pozornost, protože jsme si vědomi toho, že genialitu a šílenství dělí od sebe
jen vlásek.