Děkuji. To je slovo, které všichni velmi dobře známe. Ale chápeme jeho význam? Pokud děkujeme, je to slovo řečené upřímně? Nevynášíme toto slovo jen ze slušnosti a protože nás to někdo naučil? Někdy ani neslyšíme slova díků za něco, co jsme udělali jen tak nebo sami nepoděkujeme, když pro nás někdo něco udělá.
Pokaždé, když jsem viděla ve filmech, podotýkám, že amerických, záběry, kde se slavil den díkůvzdání, přišlo mi to jako klišé. Je to svátek náboženský a přiznávám se, že díky ateistické výchově mám k těmto věcem odstup. To však neznamená, že jsem tvor nevděčný a že nedokážu poděkovat například za každé dobré ráno. :) Tento severoamerický svátek, jímž díkůvzdání je, se s malými rozdíly oslavuje od října do listopadu a má co dělat s oslavami, které u nás známe pod pojmem dožínky. Tudíž má co dělat se sklizní a poděkování za ni.
Nedávno jsem vstávala a podzimní sluníčko se na mě usmívalo přes okno v plné kráse. Vylezla jsem z postele, úplně roztáhla žaluzie a kochala se výhledem, který se mi naskýtá. Město se svými střechami, věží kostela, okolními kopci se zelenými stromy. Prohnala se mi v hlavě myšlenka, jak je nádherné probudit se do tak nádherného rána a moci se na to dívat. V ten moment jsem viděla pomyslný nápis DĚKUJI. Ano, poděkovala jsem jen za to, že jsem se ráno probudila a ještě měla možnost se dívat. Poděkovala jsem za to, že jsem si mohla vychutnat v tuto chvíli nádherný pohled z okna své ložnice. Že jsem se mohla obléct a jít na procházku v tom nádherném a prosluněném čase. A po snídani jsem to opravdu udělala. Najednou mi přišla myšlenka na to, že něco na díkůvzdání asi bude. A mé myšlenky se začaly toulat. Někde, kde jsem asi nikdy nebyla.
Proč si neudělat svůj vlastní svátek díkůvzdání? Vždyť jsme byli jako lidé obdarováni tak obrovským bohatstvím. A vůbec si neuvědomujeme, že vše bereme tak automaticky. Dostali jsme velké dary a není jich málo. Život, umění myslet, mluvit, rodinu, možnosti, přátele. Ale co tu bylo dříve než lidé, to je nádherná příroda, její zázraky a taje a obrovskou náruč. A když si uvědomím, že dar myšlení máme jen my, lidé, často je mi smutno z toho, jak nepřemýšlíme, jak tu nár