Dnes se podíváme na automatickou kresbu. Název „automatická“ logicky předesílá, že člověk nepřemýšlí nad tématem obrazu, maluje intuitivně a stejně tak vybírá barvy a tvary.

Možná je to tím, že se ze dne na den zcela změnil ráz počasí. Nebo je to datem v kalendáři? Ale přece jen… školním lavicím jsem odrostla již pře nějakým časem!

Přesto, že díky trnům na svých stoncích byly mírně opomíjeny a lidé je neradi trhali, měly by být součástí našich kuchyní co nejčastěji. Jejich výrazná chuť a léčivé účinky pomalu a jistě otevírají dveře českých domácností.

Většina lidí v dospělém věku ví, o čem je řeč. Ani dětem se nevyhne občasné „špatné šlápnutí“ a zvrtnutý kotník. Tudíž zkušeností je více než dost. Lidé, kteří sportují, občas přeceňují své schopnosti a dobře vědí, jak se klouby hlásí o pozornost.

Jedni ji vzývají, druzí zatracují. Ale jak se říká, na každém šprochu je pravdy trochu a tak bychom neměli být příliš dogmatičtí a přece jen s rozumem zaujmout určitý postoj k možnostem.

Je zřejmé, že jsou určitá nepsaná pravidla pro volbu oděvů k různým příležitostem. Pan Špaček možná ve své knize o etiketě takovou pasáž má, tudíž pokud někdo tápe, věřím, že v ní najde pomoc a radu. Nebo se s důvěrou můžete obrátit na google.

Ráda se „hrabu“ v zemině na zahrádce a není mi cizí ani balkónové pěstování. A tak jsem jako letošní novinku zkusila ačokču. Důvodem byla její inzerovaná chuť.

Na zahradě si pěstuji levanduli. Když jsem si kupovala tři „kopečky“, netušila jsem, že má každý jinou barvu. Dnes tam je krásný kus barevné země, který je oživený mnoha druhy hmyzu a doplňuje jej má oblíbená mateřídouška, ze které si moc ráda vařím čaj.

Sedím v kanceláři, čas určený pro klienty je v nenávratnu a mně končí pracovní doba. Sedím a mám pocit vymačkaného citrónu a nevím, jestli se chci vůbec z té židle zvednout. Zítra mě čeká totéž. Atmosféra sice není zrovna ideální, ale říkám si, že by mohlo být i hůř. Balím se a odcházím.