Láska partnerská, láska mateřská, láska k bližnímu, k sobě, láska mezi přáteli na život a na smrt. Kdo ji neprožívá, žije napůl.

Každý z nás v životě někdy zažil slovní útok, který podryl naši lidskou psychiku. Nadávky se někdy blíží až k psychickému násilí.

Pískové pláže rámovaly vlny Egejského moře a v zálivu nedaleko od nás se krčilo v kopci několik domků. První den podnikové dovolené byl ve znamení Slunce, ale já jsem se těšila na večer, až po dlouhé cestě autobusem konečně zalehnu a zavřu oči.

Ten hrádek, postavený dávno před druhou světovou válkou ve stylu středověké zříceniny kdysi mocným rodem Lichteinsteinů na břehu řeky Dyje, po pětačtyřicátém roku začal chátrat, až z něj zůstala skutečná ruina. Ale po schválení nápadu jednoho úředníka na okrese se na hrádku objevily stánky s obřestvením i suvenýry a návštěvníci si libovali, stejně jako okresní kasa.

Znáte tu o tom, jak český chasník ukecal anglickou starou pannu, takže ho pustila do svého pokojíčku? Najel na ni správnou venkovskou školou, to jest pracoval v jejím osobním pokojíčku jako píst parní lokomotivy. Ona ho zarazí a povídá: Tak heleď, příteli, buď to tam, nebo zpátky. Ale takové tam a zpátky, to mě šíleně znervózňuje...

Pracovali jsme spolu a tys mě sledoval očima. Cítila jsem jejich píchání až v zádech, ale žádné city jsem neopětovala. Až jednou jsme spolu jeli na služební cestu a s námi i několik našich kolegyň a kolegů. V autobuse sis sedl vedle mě a tiše si se přiklonil k mé hlavě.

Kdysi někdo napsal, že redaktor se pozná tak, že ze článku vždy vyškrtne tu nejduležitější větu. U nás bych to trochu poopravil. Ze článku o šedesáti řádkách musí zbýt jenom jedna věta, zbytek předělávám. Šéfová je toho názoru, že redaktor je od slova redikovat a tudíž se musí zrušit všechno. Dopisovatelé sice zírají, ale za nějaký čas si zvyknou všichni.

Starý a spolehlivý černobílý televizor v mém bytě vyřadil z provozu velký barevný přístroj. Bylo mi však líto se ho zbavit, a proto jsem ho instaloval na chatu. Tam se hodil. Vracel mne do období, kdy se v kinech hrály pouze černobílé filmy. Vanula z toho jakási nostalgie mládí.

Dnes, v jednadvacátém století, se bude tato historka zdát nepravděpodobnou, ale jednou mi ji vyprávěl můj praděda, když měl trochu víc upito, a tím pádem měl i chvástavý jazyk. Takže se tedy pokusím tu historku převyprávět jeho slovy...