Když jsou děti malé, rodiče je učí zodpovědnosti přes hračky. „Jsou tvoje, musíš se o ně starat.“ Později se přidává oblečení, známky ve škole, elektronické přístroje jako je telefon, tablet či počítač. A následují vztahy. „Jsi zodpovědný/á za to, jak se tvůj protějšek cítí.“
Ano, zodpovědnost, nikoliv odpovědnost. Je zde rozdíl. Pro upřesnění: odpovědnost má člověk za něco či za někoho případně i před institucemi. Jde spíše o právní pojem. Zodpovědnost se týká spíše morálky. Jde o odpovědnost nikoli jen za sebe, ale i za druhé a za NĚCO. Zodpovědnost je vyhledávanou vlastností zaměstnanců na všech pozicích. Avšak může být dvojsečnou zbraní a může dostat zodpovědnou osobu do velmi prekérních situací, kdy se v pocitu velké zodpovědnosti stane člověkem, který se nedokáže rozhodnout.
Mé dnešní téma se však spíše týká zodpovědnosti sám za sebe, rozhodování o sobě samém.
Díky vývoji společenského uspořádání, vývoji různých společenských postavení došlo k tomu, že většina lidí za sebe nechala rozhodovat druhé a vše těmto rozhodnutím podřídila. Není se co divit. Nejen že to mohlo být pohodlnější, ale v některých případech nebyla jiná možnost, nehledaly se jiné cesty ať již jakýchkoliv důvodů, či to byl prostě najetý a ukotvený model a vzorec chování a jednání. A velmi často nás od osobního zodpovědného rozhodnutí odrazuje strach. Strach z toho, že naše rozhodnutí nebude správné a budeme vystaveni jeho důsledkům.
Když si s něčím nevíme rady, oslovíme někoho, ideálně někoho, komu důvěřujeme, a požádáme ho o radu. Než tak učiníme, měli bychom zvážit, zda chceme opravdu radu, podle níž se zachováme. Pokud, podle mého názoru, takto učiníme, v podstatě přehodíme zodpovědnost za své rozhodnutí na někoho druhého. Později, v případě neúspěchu, můžeme říci: „To on/ona mi to poradil/a!“ Pak je tu ještě možnost, kdy druhou osobu požádáme o názor.
Co si o situaci myslí a pokud to dokáže, aby nám sdělil, jak by se ve stejné situaci případně zachovala ona. V rámci rozhovoru je možné situaci rozebrat a na základě názorů si vytvořit možnosti řešení. Nicméně ať tak nebo onak, vždy jde o to, že rozhodnutí, které udělám, bude pouze moje. A nesu za něj zodpovědnost. Ať již se totiž rozhodnu jakkoli, vždy to v každé situaci vyvolá reakci. A je nasnadě, že podle toho, jaké pohnutky, záměry a důvody nás k rozhodnutí vedly.
Zajisté jsme všichni udělali někdy nějaké rozhodnutí, na které jsme nebyli pyšní a také se nám po zásluze dostalo „odměny“. Ptejme se před každým rozhodnutím sami sebe, co nás k tomu kterému vede, jaký je záměr, cíl a jaký pak může být výsledek. Je to to nejlepší řešení.