Haiku, existující 14. století, je směsí moudrosti, klidu a harmonie. Mnozí ho považují téměř za mimozemský, ikdyž psát haiku není složité: je k tomu zapotřebí schopnost důkladného pozorování, láska k přírodě a samozřejmě trocha talentu.

Člověk se smrti bojí od té doby, co si uvědomil, že existuje. Jsme to my, jediné bytosti na Zemi, které přesně vědí, že jednou zemřou. Z naší lidské existence však vyvěrá i to, že protestujeme, bráníme se proti promíjivosti: nejsme schopni přijat, že poté, co tělo zestárne, ztratí své použití, i přijde vniveč i naše duše.

Před několika desetiletími jsme si sotva uměli představit, že náhodní besedníci, v kancelářích nebo jen tak v rodinném kruhu bavit o andělech. Oproti tomu se dnes téměř kdekoliv chtíc-nechtíc setkáváme s „andělskými” tématy. Ale kdo jsou tito andělé ve skutečnosti?

Magii a v rámci ní milostnou magii od věky věků člověk využívá k tomu, aby svedl předmět své milostné touhy. Dnes, ve světě internetu, kdy se lidé stále méně často osobně setkávají, nabývá tato pomůcka stále důležitější úlohy.

Kdo jsme a kde jsme byli předtím, než „jsme nebyli”? Víme – nebo alespoň předpokládáme –, že tělo je smrtelné, ale duše je – poměrně – nesmrtelná. Co však tu znamená výraz „poměrně”? Takové a podobné otázky byly vždy ve středu zájmu lidí.

Ve východních náboženstvích pozůstala přes tisíciletí a drží se do dnešní doby víra, že duše žije již před svým narozením a bude žít i po smrti. Narodí se znovu, v novém těle a začíná nový život do té doby, pokud nesplní úlohy jí určené a nedosáhne věčného klidu.

V tibetských kulturách nazývají osvojitele lidského a kosmického dobra bojovníkem. Je to bojovník, který v protikladu s agresí propaguje mír a jde po cestě vedoucí k sebepoznání. Život je válkou, kterou musíme den co den vyhrát. To je podstatou prastaré tibetské tradice Sambhala.

V dnešní době stále více jedinců zkouší používat a využívat sílu myšlenek. Sílu, která je schopná kohokoliv na světě učinit schopným doslova všeho – ať se jedná o zdraví, milostný vztah, karieru, anebo o materiální statky.

O jeho existenci ví spousta lidí, ale – především kvůli několik desetiletí trvajícímu agresivnějšímu šíření se IQ – jej málo z nich používá a ani se jím hlouběji nezabývá. I když citová inteligence je alespoň natolik důležitá (ne-li důležitější), jako v „tradičním” slova smyslu užívaná inteligence.