Haiku, existující 14. století, je směsí moudrosti, klidu a harmonie. Mnozí ho považují téměř za mimozemský, ikdyž psát haiku není složité: je k tomu zapotřebí schopnost důkladného pozorování, láska k přírodě a samozřejmě trocha talentu.

Člověk se smrti bojí od té doby, co si uvědomil, že existuje. Jsme to my, jediné bytosti na Zemi, které přesně vědí, že jednou zemřou. Z naší lidské existence však vyvěrá i to, že protestujeme, bráníme se proti promíjivosti: nejsme schopni přijat, že poté, co tělo zestárne, ztratí své použití, i přijde vniveč i naše duše.

Ve východních náboženstvích pozůstala přes tisíciletí a drží se do dnešní doby víra, že duše žije již před svým narozením a bude žít i po smrti. Narodí se znovu, v novém těle a začíná nový život do té doby, pokud nesplní úlohy jí určené a nedosáhne věčného klidu.

V dnešní době stále více jedinců zkouší používat a využívat sílu myšlenek. Sílu, která je schopná kohokoliv na světě učinit schopným doslova všeho – ať se jedná o zdraví, milostný vztah, karieru, anebo o materiální statky.

O jeho existenci ví spousta lidí, ale – především kvůli několik desetiletí trvajícímu agresivnějšímu šíření se IQ – jej málo z nich používá a ani se jím hlouběji nezabývá. I když citová inteligence je alespoň natolik důležitá (ne-li důležitější), jako v „tradičním” slova smyslu užívaná inteligence.

Není nic přirozenějšího, než to, že každé zdravé dítě vidí. Mnozí ale tvrdí, že se vyskytují mezi dětmi takové, které vidí něco jiného a více, než dospělí. Je jejich fantazie jen živá, anebo skutečně existují takzvané vidoucí děti?

V tomto uspěchaném světě stále více bojujeme s nemocemi, které mají různý duševní původ, naše pocity úzkosti jsou různorodé a ukazují rostoucí tendenci, zůstává nám stále méně času a energie pro uvolnění. Meditace je užitečnou pomocí v obohacení sebepoznání, v relaxi, doplnění energie.

Náboženství poskytuje masám lidí určitý druh univerzálního pocitu jistoty. Podává životu cíl, význam, a rovněž důvod k boji do posledního dechu. Místo rozdílů se nyní soustřeďme na jednotu víry!

Slovo gong vyvolává v Evropě hlavně představu hudebního nástroje. V hudební tradici asijské kultury – v prvé řadě ve světě indonézských ostrovů – se do dnešní doby používá pro tento účel. Kromě hudby se ale v těchto kulturních kruzích používá i k léčení a k odhánění duchů.